Mnohými milovaný a mnohými naopak opovrhovaný pro své vlastnosti a chuť k rychlému pohybu, ke kterému byl po staletí šlechtěn. Vznikl v 17.-18.stol. v Anglii pro potěchu králů a šlechty. Anglický plnokrevník je mimořádně prošlechtěné a skutečně dokonalé plemeno. Během posledních dvou století po celém světě vzrostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se tak stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Anglický plnokrevník přispěl ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Šlechtěním vznikl kůň nejen rychlý, ale také elegantní. Stavbou těla dokonalý atlet stvořený pro rychlost. Rychlost je také kritériem pro zařazení do chovu. Anglický plnokrevník má uzavřenou plemennou knihu, což znamená, že do ní může být zapsané pouze hříbě, které má oba rodiče v plemenné knize anglického plnokrevníka.

Zástupci tohoto plemene jsou velmi svérázní, dá se říci, že každý z nich je svojí vlastní osobností. Mívají své rozmary, mnohdy až úsměvné, a často prosazují svou vlastní vůli. Známým případem rozmarnosti je třeba klisna Kincsem, kterou všude musela doprovázet kočka. Někdo tvrdí, že jsou to koně nepřátelští k lidem, ale spíš si jenom vybírají, kdo jim je a není sympatický. Prostě mají svou hlavu a dají jasně najevo, kdo se jim líbí a kdo ne. Aby byl plnokrevník spokojený, potřebuje svou obvyklou dávku pohybu. Tito koně mají rádi řád a pravidelnost. Pokud bude naše chování k nim konstantní, budou i jejich reakce předvídatelné a užijeme si s nimi mnoho nezapomenutelných chvil. Jsou velice učenliví a pro „svého člověka“ ochotní udělat cokoli, o co je žádá, pokud jim to srozumitelně a trpělivě vysvětlí. Anglický plnokrevník je kůň věrný a velice inteligentní. Velmi dobře a rychle zjistí, co si ke komu může beztrestně dovolit.

Jejich původní využití do dostihů už není jediným jezdeckým odvětvím, ve kterém se s nimi můžeme setkat. Vzhledem k relativně tvrdé selekci a omezené době využití v dostizích jsou angličtí plnokrevníci po dostihové kariéře často úspěšně využíváni jako sportovní a rekreační koně. Vidět je můžeme nejen v parkurech ale i v drezurních obdélnících, v případě klidnější povahy jsou využívaní i jako školní koně či koně pro hipoterapii. Kvůli vysokému počtu koní vyřazených z dostihů se jejich cena mnohdy nepohybuje v závratných částkách. Neuvážená koupě takového koně naprostým začátečníkem pak může způsobit spoustu nepříjemností v podobě „nezvladatelného koně“, množství pádů, nepochopení a následně dalšího prodeje koníka, který pak putuje od jednoho k druhému. Než si koupíme koně jakéhokoli plemene a nejen koně ale i každé jiné zvíře, prostudujme si k čemu je to či ono plemeno vyšlechtěno. Uvědomme si způsob využití, ke kterému ho chceme, co od něho očekáváme a co mu můžeme a chceme nabídnout.

Každý plnokrevník je jiný, najdou se i tací, ve kterých je nutno plnokrevníka spíš probudit, protože v nich byl potlačen. Jedno mají společné – lásku k pohybu, ať už jenom se svým jezdcem na zádech nebo ve větší skupině koní, kde se i ve zdánlivě línějším zástupci tohoto plemene probudí vášeň pro rychlost a touha po „vítězství“.

Na konec něco ze života. Sama můžu porovnat dostihového veterána s koněm, který nikdy neběhal. Každý jsou svým způsobem úplně jiný, ale v jádru mají něco společného. Když jsem se poprvé setkala s dostihovým veteránem Artem, myslela jsem, že mě chce minimálně sežrat. Jeho pověst tomuto mému přesvědčení jenom přidávala.

Jen tak někoho k sobě do boxu nechce, šklebí se a tváří se jako „lidožrout“. Když je mimo box, tváří se jako beránek. Má v oblibě hru, na kterou si člověk musí trochu zvyknout – při čistění se na oko ohání po vašem zadku a chce odhánět kartáčem. Nikdy nekousne. Pro nově příchozího člověka to není nic jednoduchého se s jeho rozmary sžít, ale ve výsledku je to velká legrace. Hrátky v boxe ale nejsou jeho jedinou neobvyklou zábavou. Ve svých 25letech je to opravdu veterán. Když odchází krokem ze stáje, tváří se, že mu nožičky upadnou a kolemjdoucí ho litují, že chudák musí ven. Jakmile přijde na svoji oblíbenou louku (a že jich má), má jezdec co dělat, aby ho udržel v kroku. Přiznávám se, většinou se mi to nedaří. Cválat po louce je pro něho i v tomto věku veliká radost. Rád cválá i po silnici, z toho už takovou radost nemívá jezdec. A že má vlastní hlavu, kterou si umí postavit, ukazuje ve chvílích, kdy on už cválat chce, jezdec se snaží jít stále krokem.  On poslechne a jde krokem. Zastaví a ve chvíli kdy má cválat, stojí a stojí a sotva střihne uchem při pobídce. Pak vystartuje a utíká…Jsou to takové jeho speciální radovánky. Pro někoho rozmazlený kůň, ano svým způsobem je rozmazlený. Ale na druhou stranu je naprosto spolehlivý, když na něm sedí dítě, neudělá rychlejší krok. Nikdy se ničeho nelekne. Jakmile cítí, že jezdec nesedí úplně ideálně, zpomalí a počká, až se jezdec srovná. Když ho člověk pozná blíž, zjistí, že je to naprosto milionové zvíře. A proč mu upírat v důchodovém věku jeho životní radost – utíkat a závodit i sám se sebou?

Druhým „extrémem“ je přerostlý plnokrevník, který nikdy nebyl postaven do dostihu a skoro celý život ho někdo brzdil. Postupem času se z něho stal koník, který se nedá nauzdit, nechce dávat zadní nohy, zdrhá s jezdci z jízdárny, odmítá cválat na jednu nohu, nemá problém jít přes člověka, venku se leká pomalu i šustnutí stromu. Když se rozhodl, že nikam nepojede, nedal se naložit ani po 2 hodinách plného úsilí. Asi nebyl úplně spokojený.

 Během pár měsíců dostal řád a pár pravidel. Z koníka se stal spolehlivý parťák, který se nechá nauzdit, bez problému nastupuje i cestuje. Cokoliv se mu jednou ukáže, na druhý pokus velice ochotně udělá. Není to nijak zkušený skokan a nijak netrénuje, ale i přes chybu jezdce jde a skočí i z místa co mu síly stačí. Velice ochotně vyhoví pobídce, kterou pochopí. Trochu mu narůstá zdravá sebedůvěra, což se promítá i v jeho úlekových reakcích. Místo útěku volí zastříhání ušima, okoukne „bubáka“ a jde dál. Je to případ plnokrevníka, který si svou soutěživost zatím uvědomuje převážně ve skupině cválajících koní. Ale poslední dobou se zrychluje, i když cválá sám, z čehož mám velkou radost. Teď si asi klepete na hlavu. Většina lidí se snaží koně krotit a zpomalovat. Ale proč by si nemohl užít rychlý pohyb, pro který byl stvořen? 

Naslouchejme našim plnokrevníkům. Nezapomínejme, k čemu byli šlechtěni a co je jejich přirozeností. Oni nám to všechno vrátí svou ochotou k práci, inteligencí a důvěrou v sebe i v nás.

Šárka Strůnová

Pavel Dušek